Different Fates 7

27. října 2012 v 23:47 | stify |  Different Fates




Dlouho jsem se převládal, abych měl myšlenky v klidu. Co to proboha řekl? Přišlo mi, že si ze mě střílí, ale jeho pohled tomu tak nenasvědčoval, měl jsem z jeho pohledu strach. Kdybych mohl, udělal bych krok zpátky, ale stěna za mnou mi to nedovolovala. Ucouvl jsem o krok dozadu, tohle se mi ani trochu nelíbilo.




"Už se mě bojíš," v jeho hlase zněl pohrdavý smích. Jako kdyby to očekával a moje reakce mu byla víc jak k smíchu. Tohle mě na něm štvalo, že si udělal posudek, ještě dříve než jsem cokoliv mohl říct.

" Ne, nebojím. Jsem pouze jen zaskočený," vykoktal jsem ze sebe, byl jsem si tím jistý. Ať už je cokoliv, klidně i sám samotný satan… mě tím neodradí a moje city naopak sílí… tím, že mě neodmítá, ale jen snaží zastrašit. Když jsem uviděl, že se snaží zase něco říct, nějakou rádoby chytrou připomínku věděl jsem, že musím zakročit. Bezmyšlenkovitě jsem si jej přitáhl a natiskl jsem se mu na rty. Chci jej cítit u sebe, na sobě, v sobě a co na nejdelší dobu. Chtěl jsem cítit, jaké to je, když patří jen mě. Překvapilo mě, že mě neodtáhl, naopak, přitáhl si mě k sobě a vyšel mi vstříc. Chvíli jsem s ním zápasil o dominanci v polibku, ale musel jsem mu ji přenechat, byl rozená dominanta. Nevadilo mi to, potřeboval jsem někoho, kdo mě ve vztahu povede, pomůže mi, zaučí mě… na oplátku mu dám, to největší, co ve vztahu můžu dát…svoje srdce, mysl, tělo, budoucnost.

Zdálo se mi to jako sekundy, co si bral moje rty, chtěl jsem, aby si vzal daleko víc, než jen moje rty. Přesto se poodtáhl a já se nezmohl ani na to zadívat se na něj… až po chvíli jsem byl schopen se na něj zadívat. Přece jen, ať si nemyslí, že mám z něho strach.

"Ani nezkoušej říct nějakou chytrou radu, nebo mě zase elegantně odstrčit." Zamrčel jsem na něj, nic nebude, nevzdám se ho. Patří jen mě a já se o něj poperu. Sám proti celému peklu, aneb jak je ta komedie… To je SPARTA…

Jen se kysele zatvářil, ale neodpovídal mi, jak nečekané. Ušklíbl jsem se, natáhl jsem se a dotkl jsem se znovu lehce jeho rtů, chutnaly tak sladce, jahodově a přímo kouzelně. Poodtáhl jsem se a uculil jsem se na něj, vypadal tak sladce.

"Mlčení beru jako souhlas k právě začínajícímu dokonalému vztahu," pronesl jsem nakonec, jen se ušklíbl, ale nakonec kývl. Jo, jeho malé gesto mě nadmíru potěšilo, nečekal jsem, že něco udělá a on? Dal mi naději. Přesto mi vadilo, že se k tomu nevyjádřil. Nevím, co si o tomhle myslí.

"Mluv něco, strašně mě znervózňuje, že nemluvíš a já nevím, co si myslíš," špitl jsem nakonec.
Jen se na mě zadíval a sledoval mě opět tím propalujícím pohledem. Měl jsem sto chutí mu něco říct, nechci, aby se na mě takto díval. Z tohoto pohledu jsem měl strach.

"Nedívej se na mě tak," špitl jsem tiše. Už mě ten jeho pohled štval.

"A jak se na tebe mám dívat?" šeptl a svůj pohled stále směřoval na mě, naskakovala mi z toho husí kůže po celém těle. Musel jsem se nervózně ošít, tohle mě mučilo. Souhlasil s tím, abychom to spolu zkusili, ale nic se od té doby nestalo. Chtěl jsem jedno pohlazení z jeho strany, lehký polibek, ale nic. Jen se na mě tak zvláštně díval až propaloval. Docela mě jeho chování mrzelo.

"Jdu si lehnout" šeptl jsem nakonec první, co mě napadlo. Nečekal jsem na jeho odpověď, prostě jsem se od něj odtáhl, přešel k posteli, shodil jsem ze sebe přebytečné oblečení a zalezl jsem si pod peřinu, v tomhle momentě jsem nechtěl na nic myslet, ani na to, že jsem možná udělal osudovou chybu. Nebudu za ním běhat jak jeho pejsek. To že došel za mnou, jsem poznal. Jeho typický parfém, který používal jen on, nešel necítit.

" Tehdy, před lety jsem tě sebou vzal z jednoho pro mě záhadného důvodu" když jsem ucítil prohnutí postele neodolal jsem a přetočil jsem se k němu s otazníkem v očích. " Když se zadívám na kohokoliv, nad jeho hlavou vidím datum, kdy zemře… u každého… jen u tebe ne, když jsem tě tehdy viděl na parkovišti, znepokojilo mě to, ale dva poslové smrti na zemi být nesmějí… proto mě udivilo a chtěl jsem zjistit, proč ty tam to datum nemáš." Nevěřícně jsem na něj hleděl… Trochu zděšením, trochu naštvaností, ale hlavně. O čem to proboha kecal.

"Jestli mi teď chceš říct, že ze stejného důvodu, jsi se mnou začal, tak nic neříkej." Zavrčel jsem, nechtěl jsem to vědět, radši. Bál jsem se, že mi řekne kvůli dementnímu datu mého úmrtí. Jen se na mě krátce podíval, ale respektoval, že to nechci slyšet. Přetočil jsem se opět k němu zády, naštval mě, jsem se zase zamiloval do toho pravého, fakt. Radši jsem zavřel oči a snažil jsem se to zaspat, copak jsem toho chtěl tolik? Jen pocit, že mě má někdo rád, že se ke mně bude někdo tisknout, dávat mi pocit bezpečí. To se od něj nikdy nedočkám, za tohle jsem mohl nesnášet jen sám sebe, já ho ukecal, já to chtěl, ale zase… ne, na nic nemyslet.

Polkl jsem, když se prohnula postel, byl tu, ležel vedle mě a já nebyl schopný se otočit a přitisknout se k němu, při tom tohle jsem chtěl., po tohle toužím. Přemýšlel jsem, jestli udělá nějaký krok, zda se ke mně přitiskne, přitulí, políbí mě na tvář, řekne, že mě má rád.

Nic… zklamaně jsem sebral poslední střípky odvahy a přetočil jsem se k němu. Doslova mě sledoval, zíral na mě a já se bál cokoliv říct, zase ten jeho propalující pohled, který se ovšem pomalu změnil na pohled, kdy mě sledoval, jako kdybych se mohl rozbít, jako kdyby mě chtěl uchránit před celým světem. Tenhle pohled se mi líbil. Tenhle pohled chci vidět, pokaždé když se na něj podívám, vědět, že jsem pro něho to nejlepší, co kdy mohl mít.

"Co tak koukáš?" uculil jsem se na něj. Přece jen, tenhle pohled se mi naskytovat nebude pořád.

"Nemůžu?" zatvářil se vážně, jen jsem se ušklíbl, bože to je tak zastaralý nebo nic nechápe.
"Můžeš, jen se mi to líbí, díváš se teď, tak krásně jinak" uculil jsem se na něj, chci, aby vědě, že, když se na mě tak bude koukat, bude to jen dokonale nádherné. Naučím ho, aby mi dal lásku najevo, přesně v tom rozsahu jaký budu chtít. Jaký bude pro mě dostatečně velký, přesto chci, aby mi řekl, že mě má rád.

"Můžu?" šeptl jsem, jen přikývl, uculil jsem se a opatrně jsem se k němu natiskl. Dokonale hřál, nádherně objímal.

Pronásledoval mě divní pocit, něco se stalo, jen jsem se zamyslel, na zemi jsem měl Tristana a věděl jsem, že se něco muselo stát s ním. Něco, co se mi nebude líbit.

Nikdy se mi nelíbil, ten pocit, co mi nedal chvíli klid, věděl jsem, že musím přijít na to, co se stalo a to hodně rychle, než se stane něco horšího…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Minde Minde | Web | 28. října 2012 v 17:06 | Reagovat

wow xD no tohle bude mít ještě zajímavé pokračování xD snad tě dokopu něco napsat dřív než skoro za měsíc, to i já jsem na tom líp xDD

2 Karin Karin | 28. října 2012 v 21:09 | Reagovat

Chyby ti 6.kapitola maš ji jako 7.Doufám že se nic zlého nestane. :-)

3 sci-fi sci-fi | 29. října 2012 v 13:29 | Reagovat

[2]:  jak budu doma, mrknu na to, momentálně u sebe nemám svůj nb :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama