different fates 6

29. října 2012 v 18:02 | stify
díky za upozornění, ano 6 jsem omylem přeskočila, takže tady je :)
. Uhnul, nevěděl jsem proč, udělal jsem něco špatně, že uhnul a nedovolil mi, se dotknout jeho rtů?




"Děje se něco?" špitl jsem k němu, přece jsem toho nechtěl tolik, jen jednu pusu.
"Na to je brzo… bude to těžká cesta… po pravdě… až si ji zasloužíš, dám ti ji," tohle mě bolelo, zasloužíš, to se mu mám plazit pod nohama, aby mě políbil? To mu mám líbat nohy, aby mě objal, umívat záda, aby mě měl rád? Bylo to jen moje zdání, nebo to vážně přehání. Je mi jedno, co je zač, chci jedno…svého starého Tristana…
Pomalu jsem složil ruce do klína, vyhrál jsem, ale za jakou cenu. Že mi bude dávat ten samý pocit, jako, když jsme byli jen přátelé… to měl radši odmítnout, nechci být jen kamarád, poslušný pejsek, který za jeden dotyk, skočí z okna.
Po pár chvil jsem to vzdal, stočil jsem se pod dekou, hlavu položil na polštář a zavřel oči. Pokud se ke mně bude chovat takhle pořád… zabiju ho. Dost na tom, že sice kývl, ale ani náznak v jeho chování, že by bylo něco jinak…
Chce mě ignorovat, ať si poslouží, zase to budu já, kdo bude trpět, jemu je to všechno jedno. Tak proč? Myšlenky mi v hlavě létaly jak stíhačka a já se nedokázal na žádnou plně soustředit…zase mi uletěla. Proč se nedokážu na nic soustředit?
Zaregistroval jsem, až se prohnula postel, přesto jsem se držel, abych se neotočil. Jsem mu otravný? Zamrkal jsem v momentě, co jsem ucítil, jak se jeho tělo natisklo k mému, byl tak studený, ale přesto mnou projel dokonalý pocit, že udělal menší krok ze své strany. Musel jsem se usmát, neodolal jsem a více jsem se k němu natiskl. Nevím, co si v ten moment myslel, ale jedu ruka kolem mého pasu mě hřála u srdce. Poprvé jsem cítil, jaké to je usínat s někým a tulit se k němu. Byl to dokonalý pocit, kdo nezažil, nikdy nepochopí, jaké to je.
Ráno, když jsem pootevřel oči, naskytl se mi pohled, jaký jsem začínal milovat…Tristanova spící tvář. Vypadal tak jinak, jako kdyby mohl mávnutím ruky zničit celé lidstvo, ale zároveň, jako jeho spasitel. Jeho dokonalé křivky, připadalo mi, že jeho tvář znám už nazpaměť, ale přesto jsem na ní nacházel nová a nová místečka, co mě překvapila.
Několik minut jsem sledoval jeho tvář, než se mi před očima začal probouzet, tvářil se jako by ho probuzení zabíjelo, mě to přišlo vtipné…
"dobré ráno," zářivě jsem se na něj usmál, neubránil jsem se, ani lehkému polibku na jeho tvář, chtěl jsem, aby věděl, že jsem tu pro něj, i když jsem se včera bál, že to udělal, abych zavřel hubu a už nic neříkal.
" Dobré? Ani ne, nesnáším rána… nejlepší by bylo vůbec nespal," jen jsem se tiše rozesmál.
" to bys daleko unavený nedošel," musel jsem se mu spát, překvapilo mě, že mě až po chvíli umlčel polibkem. Nečekal jsem to, ale polibek jsem mu oplatil, byl by hřích ho neoplatit. Zrušil jsem malou mezeru, která se během noci mezi námi vytvořila, a plně jsem se k němu natiskl.
"říkal jsi, že mě miluješ…Měl bys vědět, co…kdo teda skutečně jsem," šeptl, ve chvíli, co se odtáhl. Jeho slova jsem nechápal, ale z jeho pohledu jsem vycítil, že brzo pochopím.
Měl jsem jen strach, o to zda jeho práce není šílená, abych o něj nepřišel, když jsem si ho vybojoval.
Chvíli jsem jej jen tak sledoval, než jsem nakonec přikývl. Byl jsem si jistý, že to chci vědět. Měl jsem jasno, ať už pracuje jako kdokoliv, moje city k němu to nezmění.
"Obleč se, bude lepší, když to uvidíš na vlastní oči," odtáhl se ode mě, dlouho jsem jej sledoval, než jsem se nakonec zmohl na to se převléct. Na nic jsem se neptal, stejně by mi neodpověděl. Radši jsem šel rovnou za ním. Nasedl jsem na místo spolujezdce a přemýšlel. Kam pojedeme? Co tak budeme dělat? Je jeho práce legální?
Auto zastavilo před velkým obchodním centrem, přišlo mi to divné, co děláme tady? Přesto jsem následoval jeho příkladu a vystoupil jsem z auta. Po jeho boku jsem se rozešel dovnitř. Bylo nádherné, plné lidí, obchodů, vymožeností… dokonalé.
"Co tady," uvidíš, jednou rukou mě chytl za loket a druhou nad sebou mávl. Něco zašeptal a v ten moment, se zpustil alarm, chtěl jsem mu ucuknout, ale pevně mě držel.
"Tristane, musíme jít…Alarm" zadíval jsem se na něj, ale on nic, pevně mě držel a lidé? Procházeli v panice kolem nás jako bychom neexistovali, míjeli nás, nevšímali si nás, co více… procházeli námi. Nechápal jsem, vzadu šel vidět ohromný plamen, křik lidí, co nestačili utéct. Malých dětí, co se ztratili a nevěděli kam jít. Necítil jsem ani kouř, jako kdyby tu žádný oheň nebyl, ani teplo jsem necítil. Jako by se nic nedělo.
"Tristane?" špitl jsem tiše, nelíbilo se mi to, co měl za lubem, co mi chtěl dokázat.
"Už půjdeme…" šeptl a opravdu se otočil k východu. Stále jsem se otáčel, chtěl jsem jim pomoct, těm co uvízli, ale nemohl jsem…. Bylo pozdě.
Venku plno hasičských aut, sanitek, ale nikdo si nás ani nevšiml, jako bychom neexistovali. Byli jsme pro ně neviditelní. Déle jsem to nedokázal vydržet, trhl jsem rukou, vytrhl jsem se Tristanovi a naštvaně jsem se na něj zadíval. Nějak jsem tušil, že v tom požáru má prsty.
"Vysvětlíš mi to?" zavrčel jsem na něj.
" Není co, zamysli se, dokážu zabíjet, velké vzdálenosti jezdím autem za pár půlhodin, odjíždíme z míst, kde se stávají neštěstí…. Moje práce byla i 11 září 2001…dvojčata… jsem to, čeho se lidé bojí, ale jsem součástí jejich života a to nikdo neovlivní… Jedním mávnutím ruky mohu zabíjet…kdo jsem?" zíral jsem na něho, jako na svatý obrázek, o čem to proboha mluvil, on se bláznil. Musel se někde uhodit do hlavy, ale čím víc mlčel, tím více jsem nad tím přemýšlel.
"Řekni to," šeptl jsem nakonec, sám jsem se bál hádat. Nevěděl jsem, co je, co by mohl být, mluvil v hádankách a já se bál, že špatně uhádnu.
Sledoval mě pohledem, který nic neznačil, ani trochu citů, ničeho, jen mě sledoval, chladně a přímo do očí se mi díval, jako by mě chtěl zastrašit, ale nedokázal to. Potřeboval jsem vědět, kdo je.
"Tak to řekni," zvýšil jsem na něj hlas, chci to vědět, jsem na pravdu připravený. Z jeho pohledu jsem poznal, že se k tomu chystá, říct mi, kdo je. Věřil bych mu momentálně snad všechno, i že je král země, která leží 350 miliónů světelných let od Země.
"Jsem smrt," vypadlo z něj, nevěřícně jsem na něj hleděl, jestli jsem blbě slyšel, ale neslyšel. Mluvil pravdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 29. října 2012 v 22:22 | Reagovat

Jsem zvědava jak to pobere že Tristan je smrt. 8-)

2 Minde Minde | Web | 30. října 2012 v 15:55 | Reagovat

už vím, proč mi ta kapitola nechyběla xD když sem ji už četla, tak mi nemělo ani co chybět xDD jak už sem ti říkala, super xD

3 sci-fi sci-fi | Web | 30. října 2012 v 17:10 | Reagovat

[1]: najdeš v 7 :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama