Different Fates 5

14. srpna 2012 v 16:55 | stify |  Different Fates



(Tristan)
Sledoval jsem odlesk v jeho očí, byla tam odvaha, naděje, ale i strach. Nevím, čeho se bál, ale já měl respekt. Vztah člověka a smrti? Nejsem blázen, abych dával naději někomu, kdo ani neví, kdo jsem. I přes to, že vypadal ve spánku tak sladce… Ne, jsem smrt, nemám city, tak proč mě k němu něco divného táhne. Stačí, když se na mě dívá, když usíná, nebo když spí… musím ho chránit, slyším hlas uvnitř své hlavy, ale přesto se ptám…proč jeho?






K šílenství mě dohání myšlenky na co on myslí. Neznám odpověď ani na to, proč pokaždé, když se mě dotkne, mám zvláštní vlnu…štěstí? Ne, určitě je to odpor, tohle by nikdy nešlo, nedokážu milovat, ani mít rád, můj čas, je na tomhle světě vyměřený. Co pak? Kdybych mu dal šanci, aby poznal, co je to láska… jak by se zachoval?

"Nic o mě nevíš…" odsekl jsem nakonec. Byla to pravda a on si ji musel uvědomit, dřív, než mu nějak ublížím. Co jsem ovšem viděl v jeho očích, se mi ani trochu nezamlouvalo.

"Co nevím, to se dozvím… Ať už jsi jakýkoliv, mě to vadit nebude, chci být s tebou, protože chci, ne proto co jsi."

V jeho očích se jiskřily kapičky naděje, ale v hlase byla znát nervozita. Mohl jsem… mohl jsem mu v momentě ublížit, ale já to nedokázal. Nedokázal jsem mu ublížit… tohle jsem prostě nemohl, každému klidně, ale jemu?... Nevím, proč jsem nemohl. Jemu bych nedokázal zkřivit ani jeden vlas. Byl tak nevinný, nevěděl, co je to tvrdá realita, žil ve snu, že ho někdo ochrání a já? Chránil jsem, jak jsem mohl, aby mu nikdo, nikdy neublížil. Ani já sám… tím čím jsem.

"Tristane, prosím… Chci jen šanci být ti blíž…Ať už jsi jakýkoliv, miluji tě a to nechci změnit." Šeptl, jen jsem na něj hleděl. Tohle nemůže myslet vážně… tohle nejde, proč mu teda nemůžu říct ne… Proč nedokážu, říct, že ho odmítám, že ho nechci. Raději jsem odvrátil tvář, nemohl jsem se na něho dívat, pralo se to ve mně. Všechny roky, které jsem s ní strávil, to jak mi vyrost do krásy. Je z něj kus chlapa, pořádný chlap, každý jiný by po něm šel, ale já? Nemohl…

"Tristane… Miluji tě, nikdy jsem k nikomu něco takového necítil… Potřebuji tě víc než jako kamaráda." Jen jsem přetočil pohled, v očích měl slzy. Bolelo mě takhle ho vidět. Přesto jsem byl fascinovaný, tím jak člověk dokáže, co se týče lásky, se až tak moc ponížit. Ponížit se pod svou úroveň, aby dokázal, tomu druhému, že si zaslouží šanci. Bylo to k smíchu…City lidí, mi byli k smíchu, jejich chování, jak dosáhnout cíle. Intriky, lítost, snaha, ponižování, lži…i přes to, že věděli, že jejich cíl se jim nikdy nemusí splnit. Nedosažitelné cíle a snaha lidí o jejich dosažení…

"Prosím…" v tom jsem mu skočil do řeči, nechtěl jsem vidět, jak se ponižuje, pod svojí úroveň.

"Přestaň prosit… je to pod úroveň lidí. Ponižovat se, abys dostal, co chceš. Copak nechápeš, že to nejde, jsi hezký kluk, každý se za tebou otáčí… ale tohle já nemůžu…neumím milovat." Vypadlo ze mě, dost jsem se musel krotit, abych mu neřekl celou pravdu. V jeho chování, jsem nepoznal ani trochu strachu, ani že by ho moje slova zamrzela. Byl jsem na vážkách, to ignoroval, co jsem mu řekl.

"Tak já tě …naučím tě milovat…" špitl. Měl jsem chuť mu vrazit, vážně moje slova ignoroval a to mě znepokojovalo… Jak mohl ignorovat radu do života, to si chce vážně zahrávat se smrti? Copak neví, jak moc je tohle nebezpečné? Jak moc by se snažil, ale marně…

"Nenaučíš…ty to prostě nechápeš," docházela mi trpělivost, to jsou lidé, opravdu tak debilní?
"Pokud nechceš, řekni…odejdu," na to jsem zamrčel, teď chce zase odcházet, protože nedosáhl svého. Co je to za taktiku? Co po mě vůbec všechno chce?

(Aaron)
Byl jsem zoufalý, tak moc jsem chtěl s ním být, ale on moje slova ignoroval. Tak moc to bolelo, a já jsem chtěl, aby mě měl rád, abych to byl já, ke komu se v noci přitulí, komu řekne, že mu to sluší. Proč mě teda odmítá, to mu nejsem dost dobrý? Nikdy jsem sice nezažil sex, ale jsem připravený se mu oddat celým svým tělem. Dát mu všechno a na oplátku nechtít vůbec nic.

Na jednu stranu jsem chtěl, aby mi řekl, že mám šanci, ale bál jsem se, že mě nakonec opustí. Jako všichni, jen díru do srdce a samota.

"To jsem neřekl," v jeho hlase bylo znát, že ho tahle konverzace unavuje, nedivil jsem se mu, ale nemohl jsem se dočkat odpovědi kdysi mi řekl, jdi si za svým…tak teda jdu.

"Víš, kdysi jsi mi řekl, ať jdu za svým snem, že nikdo jiný za mým snem v mých krocích nepůjde, proč teď tvrdíš, abych se svého snu zbavil, abych ho dal mezi nesplnitelné a nedosažitelné. Chci si jít za svým snem, neházej mi klacky pod nohy, nekaž mi tu cestu…Miluji tě a moje city se nezmění, bránil jsem se tomu, ale chvíle s tebou…nešlo to" vypadlo ze mě automaticky, ani jsem neřešil, co jsem mu chtěl říct, jak jsem mu to chtěl říct… nějak jsem to řekl.

Sledoval mě pohledem, jaký jsem u něj viděl poprvé. Nevěděl jsem, na co myslí, co tím pohledem myslí…Věděl jsem jedno, nechci se ho vzdát, na to ho vážně miluji a představa, že by byl s někým jiným, mě děsila jako zubařská prohlídka malé děti.

(Tristan)
Copak to nedokázal pochopit, to mu mám dát šanci, abych mu jen ublížil? Jen mě bude nenávidět, najde si mě a zabije mě… no zabít mě… to nejde, pouze jedna jediná věc mě dokáže zabít, věc, kterou on nikdy nemůže mít… ani se mu měřit.

Unavený tímhle rozhovorem, který neměl konce. Poprvé se mi chtělo, tak strašně spát, já jsem spánek nepotřeboval a tohle tělo ano. Jídlo, spánek, odpočinek…na co to bylo?

"Vím, co jsem říkal, ale nejde to. Nic o mě nevíš,"

"To už jsi říkal a já ti odpověděl," skočil mi do řeči, jen jsem zamrčel, co mu mám jako říct… Ne, to nedokážu, byl pro mě důležitý… tím, že se mi neukázalo, kolik mu zbývá života, tím jak dokázal v půl hodině z vyspělého chování přeskočit na puberťáka.

"Dobře, ale za následky si můžeš sám," šeptl jsem nakonec, jeho volba, jeho život, jeho cesta.

(Aaron)
Lehce jsem se pousmál, tohle malé vítězství mi zvedlo náladu. Přesto jsem nechápal jeho větu… za Jaké následky, o čem to mluví, to je jeho fotr nějaký kmotr? Zase mě napadala otázka, co je Tristan zač a proč se bránil? Proč svolil? Bude mě někdy mít rád? Přesto jsem se lehce natáhl, že se dotknu jeho rtů… Zarazila mě v pohybu jeho reakce…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Minde Minde | Web | 14. srpna 2012 v 17:34 | Reagovat

ty... tohle už nemyslíš vážně xD ani já nejsem tak zlá a zákeřná jak ty xD to není fér xDD

2 Karin Karin | 14. srpna 2012 v 22:44 | Reagovat

Takhle ho trápit to se děla? Jinak je to moc hezky napsane. :-P

3 Undertaker Undertaker | 14. srpna 2012 v 22:51 | Reagovat

Nevím, koho mám litovat víc xD Tristan z něj musí být na prášky... A Aaron? Raději nechci vědět. xD Ale trápíš je voba dobře, to se musí nechat xD čekám, kdo vyletí jako první xDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama