na Blog.cz

Zapadl jsem do kanceláře, jen jsem se ušklíbl, kde se Dimitrij fláká?... Pak jsem si jen všiml nových papírů, ohledně dodávek, okamžitě mi došlo, že bude dělat v zázemí místo, aby to měl kam hodit.

Rozespale jsem pootevřel oči a zamžoural jsem do místnosti. Všude bylo šero, budík značil něco málo po 6 hodině ranní. Přetočil jsem se a zabodl jsem pohled na Adama, který spokojeně vydechoval ze spánku.

Černovlásek se zhluboka nadechl a zadíval se na svoji levou ruku, na prsteníček, který zdobil překrásný snubní prsten. Nelitoval ničeho, co se stalo posledních pár měsíců, byl šťastný.

Seděl jsem na lavičce, pod nohama jsem měl kufr plný oblečení, ale přesto jsem byl myšlenkami úplně jinde… Kam mám jít? Jo, to jsem trochu nedomyslel… trochu více jsem to nedomyslel… Sice jsem byl volný, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, ale za jakou cenu?... Kam jít? Hotel? Motorest? Teď, když nemám u sebe skoro ani korunu? Nemohlo to být horší, jo, mohlo, to jsem poznal hned, jakmile se rozpršelo, úžasné. Co na to říct. Co dělat? Kam jít?

Mlčky jsem sledoval dveře a přemítal si představu, že do nich vešel Adam, opět celý v černém, batoh na zádech, přilbu v ruce a s uhrančivým pohledem. Jenže pokaždé, co se dveře otevřely, vešli do nich jen ostatní spolužáci, co se skvěle bavili. Radši jsem ani nechtěl vědět na jaký účet, něco mi říkalo, že zase na ten můj. Prostě jsem už ani neměl sílu to řešit, proč taky… Momentálně jsem řešil jiné věci… na co řešit, takové kraviny, jako malé děti.